Město Sezemice leží při řece Loučné nedaleko polabské dominanty, Kunětické hory. Patří k nejstarším sídlištím Pardubického kraje.
Osídlování území dnešních Sezemic a jejich blízkého okolí bylo předurčeno polohou toků řek Labe a Loučné, dříve zvané Trstenice, později Mejtka. Po jejich březích vedly prastaré kupecké stezky. Podél Loučné vedla od pradávna důležitá obchodní cesta, nazývaná Trstenická stezka, která směřovala na Moravu.
O pradávném osídlení okolí Sezemic svědčí četné archeologické nálezy. Nejbohatší archeologické nálezy na území dnešních Sezemic byly objeveny v přisloučené obci Lukovně. Zde byla odkryta sídliště a rozsáhlá pohřebiště z doby lužické a slezskoplatěnické kultury. V přisloučené obci Počáply byly objeveny nálezy z mladší doby kamenné a sídliště z doby laténské a římské. Na území Sezemic bylo nalezeno pohřebiště z období únětické kultury a sídliště s pohřebištěm z období kultury lužické. V přisloučené obci Velké Koloděje byly nalezeny bronzové hřivny.
J. Nešpor: Archeologické nálezy pocházející z doby bronzové objevené v roce 1931 na pozemku stavitele Josefa Pilaře Na Vinici, kopci těsně přiléhajícím k Sezemicím
J. Nešpor: Archeologické nálezy vykopané při stavbě školy v Sezemicích 1897 – 1898
Velká zásobnice na obilí (výška 75 cm, obvod v nejširším místě 270 cm) z mladší doby lužické nalezená v 30. letech minulého století učitelem Adolfem Matysem v blízkostí záhybu Labe mezi Lukovnou a Sezemicemi
Na starobylý původ Sezemice lze usuzovat z jejich názvu odvozeného z ryzího staroslovanského jména „Sezema“. Slovem „sezemici“ údajně označovali Slované starousedlíky na územích, která osídlovali. Není tedy vyloučeno, že při příchodu Slovanů bylo území dnešních Sezemic osídlené původními předslovanskými obyvateli.
Z prastaré historie Sezemic se mnoho písemných památek nedochovalo. Hlavní příčinou byly především požáry, které Sezemice v minulosti tak často sužovaly.
Nejstarší zaznamenaná písemná zpráva o Sezemicích pochází z roku 1227. Tehdy velmož Kojata z Gněvina Mostu, rodem Hrabišic, odkázal ve své závěti ves Sezemice spolu s dalšími třemi statky cisterciáckému klášteru v Sedlci u Kutné Hory. Jak dlouho Sezemice existovaly před tímto letopočtem a kdo Sezemice založil zůstává zastřeno tajemstvím.
Část dokumentu s první zmínkou o Sezemicích z roku 1227
Jméno Sezemice by poukazovalo na zakladatele Sezemu z Kostomlat, který se přistěhoval z Nymburska na Hradecko a v okolí Pardubic měl četná zboží. Jeho znak, vlastně znak pánů z Opočna a z Dobrušky z rodu Drslaviců, je podobný znaku města Sezemic a nachází se na svornících jedné z nejstarších stavitelských památek v Sezemicích, v kapli sv. Anny, pocházející z doby klášterního kostela.
Za starých časů býval totiž v Sezemicích panenský cisterciácký klášter, založený asi v polovině 13. století. Pro růst tehdejších Sezemic měl nesmírný význam, o to více mrzí, že datum jeho založení, stejně jako jméno zakladatele zůstávají utajeny. Různé prameny uvádějí jako možné zakladatele Mutinu z Kostomlat, původně sídlícího se svým otcem Sezemou na Kostomlatech u Nymburka, pány z Meziříčí, další pak moravské pány z Lomnice, jiné přisuzují založení sezemického kláštera Janu z Polné.
Historické zprávy o klášteře jsou velmi skoupé a kromě kostela Nejsvětější Trojice, dnes farního, nezbylo po něm téměř ani stopy. V době svého rozkvětu zakoupil klášter rozsáhlé pozemky, měl svůj mlýn, sádky na ryby a vinici na svahu k Časům, kde se dosud říká Na Vinici. Podle starého lidového podání vedla z kláštera pod kostelem na vinici podzemní chodba. V klášteře bylo s abatyší až 13 panen, z nichž se dochovala jména Anna, Žofka, Markéta, Anežka a Perchta. Lze předpokládat, že v klášteře byla i prvá škola v Sezemicích. Klášter vychovával nejspíše šlechtické panny, ačkoliv zde mohli být vychováváni i chlapci, neboť kostel měl i svého faráře. Za válek husitských přitáhl 28. dubna 1421 od Opatovic houf Žižkova vojska spojený s Pražany. Ti klášter pobořili a srovnali se zemí. Zřícenin použili lidé ke stavbám a dodnes není zjištěno, kde přesně klášter stával. Nejistý byl též osud třinácti panen. Jedni praví, že byly utopeny pod klášterem, jiní, že nalezly útulek v klášteře Dominikánek v Hradci Králové. Nic z toho však není historicky doloženo.
Po zničení kláštera přešly Sezemice do majetku pánů Kunětické Hory. První z nich byl Diviš Bořek z Miletínka, který často válčil s Hradeckými. Za porážku, kterou utrpěli Hradečtí u Plačic, se pomstili tím, že na Štědrý večer roku 1436 Sezemice vydrancovali a vypálili.
Zápis z prodeje Sezemic a dalších statků Jindřichem knížetem Minsterberským Janu Andělovi z Ronova v roce 1488 svědčí o tom, že v té době byly Sezemice již městečkem. Měly svého rychtáře, konšely i radnici.
V letech 1491 – 1559 byly Sezemice v majetku Pernštejnů (Vilém 1491 – 1521, Vojtěch 1521 – 1534). Od nové vrchnosti získaly řadu privilegií, měly vlastní samosprávu a dokonce i školu písemně doloženou v roce 1494. V té době již měly Sezemice výsady trhů a jarmarků a vybírání cla. Měly již i svůj městský znak. V letech 1534 – 1548 vlastnil Sezemice Jan z Pernštejna, zvaný „Bohatý“. Čtvrtým a zároveň posledním majitelem Sezemic z rodiny Pernštejnů byl Janův syn Jaroslav.
Ten roku 1560 prodal celé panství pardubické a kunětickohorské svému věřiteli rytíři Janu Kapounovi ze Svojkova.
Následujícího roku prodal Jan Kapoun celé panství pardubické pozdějšímu císaři Maxmiliánovi II., k rukám komory české. Tím se Sezemice staly majetkem rakouských císařů, v jejichž vlastnictví zůstaly jako součást pardubického panství až do roku 1863.
Sezemice byly v minulosti stíhány mnohými pohromami – ohni, povodněmi a morem. Často Sezemicemi procházela i vojska, která obyvatelstvo sužovala.
V letech 1570 a 1584 Sezemice vyhořely. Roku 1623 se zde zastavilo císařské vojko na svém pochodu do Uher. Vymáhalo rekvizici, vypálilo pivovar a část města. Roku 1645 se nemohl švédský generál Torstenson zmocnit Pardubic, vojsko odtáhlo k Hradci a na cestě vypálilo Sezemice.
Po ukončení třicetileté války se městečko pomalu křísilo, ale již roku 1701 vypukl požár, který zničil 44 domy. Shořela i radnice se všemi spisy, pivovar, masné krámy, škola i mnoho dobytka. Následujícího roku zapálil blesk řadu dalších stavení, nastala velká bída, mnozí obyvatelé bydleli v boudách s dobytkem. Roku 1716 shořel mlýn a mnoho dalších domů. Postupně se městečko znovu vzpamatovávalo, ale v roce 1732 obrovský požár opět všechno zničil. Popelem lehlo 47 domů na Velkém i Malém náměstí, znovu vyhořela radnice, pivovar i masné krámy.
Za Marie Terezie, zejména v průběhu sedmileté války (1756 – 1763), Sezemice obzvláště strádaly, nejen že si Prušáci počínali neobvykle krutě, ale v Sezemicích ubytované rakouské vojsko řádilo stejně jako nepřítel. V té době dostavil se i mor a v průběhu čtyř měsíců zemřela polovina sezemických obyvatel. V letech 1784 – 1786 postihly Sezemice ničivé povodně a krupobití. V roce 1831 sem byla zavlečena cholera a musel být založen nový hřbitov, neboť hřbitov u kostela již nestačil. Pohromou byl požár v roce 1832. Oheň trval čtyři dny a shořelo dvě stě stavení. Požáry se nevyhnuly Sezemicím ani v dalších letech. Roku 1835 hořelo v Sezemicích pětkrát. Roku 1836 zničil požár 34 domy s hospodářskými staveními v místech nazvaných od té doby Spálená ulice. Při posledním velkém ohni v Sezemicích v roce 1840 shořelo 14 stavení Na Vrších. Tenkrát byl v nebezpečí i kostel a zvonice, která již chytala. Těžko by se tehdy našlo městečko tak krutě zkoušené.
Na mapce císařského povinného otisku stabilního katastru se můžeme přesvědčit, že se Sezemice pět let po povýšení na město a sedm let po ukrutném požáru utěšeně rozrůstaly…
Mapa Sezemic, 1839
V roce 1796 dosáhly Sezemice určité soudní pravomoci a na radnici se vedle purkmistra, kancelisty, kontribučních a důchodního objevil zkoušený radní – absolvent studia práv. Od tohoto roku byli sezemičtí občané nazýváni měšťany.
Na město však byly Sezemice povýšeny až 13. února 1834 guberniálním nařízením č. 7248.
Tato významná událost zastihla Sezemice připravené. Povýšení na město převzali Sezemičtí již v nové radnici. Po požáru, ještě v roce 1832, byla vystavěna z kamene a cihel nad bývalou obecní spilkou jako dvoupodlažní budova opatřená věžičkou s hodinami.
St. Vinař: Historická budova radnice vystavěná v Sezemicích v roce 1832, kresba, 1941
Dne 10. října 1844 se vzdalo pardubické patrimonium (vrchnostenský úřad) politické pravomoci v Sezemicích a dalších městech, kterou pak převzal od 1. dubna 1845 magistrát a od 1. února 1850 okresní hejtmanství, tehdy zvané podkrajský úřad. Roku 1850 byl magistrát zrušen a zvolené zastupitelstvo převzalo správu obce. Dne 10. června 1850 bylo ze Sezemic předáno soudní právo k nově zřízenému c. k. okresnímu soudu do Pardubic.
A. Holub (syn majitele mlýna a pily v Sezemicích): Pohled na Sezemice od Kladiny, 1851, kresba
V roce 1667 žilo v Sezemicích v sedmdesáti domech 339 obyvatel. Při prvém číslování v roce 1771 bylo v Sezemicích 133 domů a v roce 1800 měly Sezemice 170 domů s 989 obyvateli. O roku 1834, kdy se Sezemice staly městem, není záznamu, avšak v roce 1843 měly již 1 722 obyvatele a 233 domy. V obcích, dnes k Sezemicím přisloučených, žilo v roce 1843 v Počaplech 170, v Kladině 123, ve Veské 190, ve Velkých Kolodějích 240, v Lukovně 104 a v Dražkově 166 obyvatel.
V té době se obyvatelstvo živilo především hospodářstvím a sestávalo z velké části z malých držitelů půdy. Pozemky byly většinou mokré, odvodňované polními příkopy. Počátkem devatenáctého století se zde pěstoval hlavně len. Dalším zdrojem obživy Sezemických byla řemesla. Žili zde především tkalci, ševci a krejčí, a tudíž dalším významným zaměstnáním bylo odedávna řemeslo tkalcovské, obuvnické a krejčovské. Až do roku 1880 byla řemesla sdružena ve starobylé cechy, jejichž výsady, potvrzené panovníkem, pocházejí ze šestnáctého století. V Sezemicích byly cechy barvířský, řeznický, tkalcovský, novoševcovský a krejčovský.
Cech tkalcovský kolem roku 1850, v době svého rozkvětu, čítal 40 mistrů, kteří měli 2-3 stavy. Do let devadesátých skoro úplně vymizel. Obuvnický cech čítal v osmdesátých letech devatenáctého století až 120 členů. Široko daleko měly Sezemice pověst ševcovského města. Početným byl též cech krejčovský. Poměrně menším byl cech řeznický, který přijímal i jiné řemeslníky, kteří nenáleželi k žádným cechům, proto býval nazýván též „reiscech“.
Krejčí a obuvníci jezdívali se svými vyhledávanými a osvědčenými výrobky na jarmarky do okolních i vzdálených měst. Mimo již uvedená řemesla tu bylo více drobných řemesel, např. barvíř pláten, koželuh, kotlář, mydlář, provazník, jež dávno zanikla.
Mlýn existoval v Sezemicích snad už v období klášterním, zcela prokazatelně však za Pernštejnů.
Byl tu i právovárečný pivovar, který vznikl pravděpodobně koncem patnáctého či počátkem šestnáctého století a původně stával na dnešním Husově náměstí. Větší průmyslové podniky vznikaly v Sezemicích až ve druhé polovině devatenáctého století. Byly to škrobárna, továrna na pletené zboží a především nová továrna na obuv Leona, uvedená do provozu 1881. Výroba obuvi se rozvinula zejména na počátku dvacátého století založením dalších podniků. Byla to továrna bratří Österreicherů a továrna Františka Růžičky.
V době povýšení Sezemic na město zde byla trojtřídní farní škola. Stávala ve východní části dnešního Tyršova náměstí. Byla postavena mezi lety 1675 až 1713 a svému účelu sloužila až do roku 1835. Tehdy byla podruhé zničena požárem (poprvé v roce 1817) a vyučovalo se až do výstavby školy nové (dokončena v srpnu 1838) v soukromých domech. Od roku 1876 byla v Sezemicích již úplná pětitřídní obecná škola. V roce 1920 přibyla ke škole obecné škola měšťanská. Sezemická škola jako instituce oslavila v roce 2004 pětisté desáté výročí prokazatelné existence doložené zápisem v pernštejnském urbáři z roku 1494.
V době národního uvědomění rozkvétal v Sezemicích život spolkový. Z nejaktivnějších byli divadelní ochotníci. Podle záznamu v „Květech“ a „České osvětě“ se v Sezemicích hrálo divadlo již před r. 1817. Na veřejnost však v pravém slova smyslu vystoupili ochotníci až r. 1836. Byli to členové čtenářského spolku v Sezemicích, písmáci, studenti, učitelé, kněží i řemeslníci, kteří jako neorganizovaný divadelní spolek sehráli mnoho představení. Však až 9. duben 1864 znamenal ustavení „Spolku divadelních ochotníků“ a stal se významným dnem pro ochotnický život ve městě.
Od roku 1835 až do let padesátých zde působil též Městský myslivecký sbor jako ve většině měst tehdejší doby. Jeho členové se cvičili v zacházení se zbraněmi jak chladnými, tak i palnými.
Střediskem vzdělávací činnosti byl od roku 1863 Čtenářský spolek s bohatou knihovnou a čítárnou.
Jednou z prvních jednot sokolských vůbec a zároveň nejstarší tělovýchovnou organizací v Sezemicích byla Tělocvičná jednota Sokol, založená v roce 1864. Stanovy jednoty dovolovaly členům cvičení se zbraní sečnou, bodnou i střelnou a jízdu na koni. Činnost Sokola byla několikrát násilně přerušena. Po druhé světové válce byli do řad Sokola přijati členové tělovýchovných organizací DTJ a Orel. V padesátých letech minulého století se TJ Sokol stala součástí jednotné tělovýchovné organizace TJ Spartak Sezemice.
Ke starobylým spolkům se přidružil Sbor dobrovolných hasičů, založený v roce 1881.
Na počátku dvacátého století vznikla v Sezemicích řada dalších spolků, byly to například místní pobočka Ústřední matice školské, Dělnická tělovýchovná jednota, Pěvecký sbor Bendl, Okrašlovací spolek a další.
Zdravotní službu obstarávali v době povýšení Sezemic na město felčaři a lazebníci (bývalí vojenští chirurgové či ranlékaři). Jak již bylo uvedeno, v Sezemicích bývaly vedle mlýna lázně, které spravoval lazebník. Prvý lazebník v Sezemicích se připomíná již v roce 1752.
Pošta, telegraf ani telefon v nově jmenovaném městě Sezemice v roce 1834 ještě po mnoho let nebyly. Posel docházel každodenně na poštu do Pardubic. Zboží a jiný náklad rozváželi formani (později nazývaní povozníci), kteří byli všude vítanými hosty. Poštovní úřad byl v Sezemicích zřízen v roce 1869. Od roku 1878 obstarávala spojení Sezemic s okolním světem telegrafní stanice. Dne 13. května 1908 byla slavnostně zahájena doprava na první státní automobilové trati Pardubice – Sezemice – Holice, zřízená za účelem dopravy poštovních zásilek a cestujících. Od té doby jezdily autobusy oběma směry pětkrát denně.
Autobus státní automobilové trati Pardubice – Sezemice – Holice „na frontě“
Od počátku 1. světové války byla státní automobilová doprava na této trati přerušena až do 2. srpna 1920, kdy po šestileté přestávce opět zahájila jízdu.
V roce 1912 bylo v Sezemicích zbudováno veřejné elektrické osvětlení a započata elektrifikace města. Po dlouhém úsilí byla v roce 1917 povolena a zřízena i telefonní stanice.
Z nejdříve založených peněžních ústavů v Sezemicích je třeba uvést „Občanskou záložnu“, prvně založenou v roce 1864.
V roce 1892 byla v Sezemicích ustavena četnická stanice.
Obě světové války, jejichž bojiště ležela daleko od Sezemic, si vyžádaly své oběti z řad sezemických občanů.
V té první zahynulo 88 mužů v řadách rakousko-uherské armády nebo v legiích. Z války se vrátilo 35 sezemických občanů v uniformách československých legií, ustavených v Rusku, Francii a Itálii.
Ve druhé světové válce bylo za odbojovou činnost nebo z rasových důvodů popraveno či umučeno ve fašistických věznicích a koncentračních táborech 25 občanů ze Sezemic.
Zpracoval Miroslav Balcar, Sezemice, květen 2005